Jak se stane z revolucionáře diktátor? Velmi snadno. Život Fidela Castra je toho důkazem. Boj proti jedné tyranii často vede ke vzniku tyranie mnohem horší. Zvláště když se tak děje ve jménu komunismu.
Komunismus je obzvláště krvelačná teorie o uspořádání světa. Pod záminkou sociální spravedlnosti za sebou nechává miliony mrtvých. A jiné to nebylo ani v případě Castra a Kuby.
Mladý, inteligentní, charismatický muž s řečnickým talentem se nadchne pro spravedlivou věc, nebo myšlenku. Třeba odstranění zlého diktátora, nebo větší sociální spravedlnost. Prostě nějaký křišťálově čistý ideál, proti kterému se nedá nic namítat. A obyvatelé dotčených zemí ve většině ani nic nenamítají, naopak tohoto revolucionáře velmi podporují.
Takovými diktátory se dvacáté století hemžilo a Fidel byl jen jedním z mnoha. Pokusím se ten nepřehledný zástup vyjmenovat: Lenin, Stalin, Mao Ce-tung, Hitler, Mussolini, Pol Pot, Ho Či Min, Kim Ir-sen, Castro, Kaddáfí a mnoho dalších.
Zajímavé jsou i ideály těchto diktátorů. Prvotní myšlenku boje proti něčemu špatnému (kolonialismus, krvaví diktátoři) nahradila teorie sociální spravedlnosti tj. nacionální socialismus (nacismus) nebo internacionální socialismus (komunismus).
A jak je u těchto teorií zvykem následovaly miliony mrtvých a potoky krve.
Charismatickým vůdcům po převzetí moci došli nepřátelé a nebylo proti komu bojovat. Proto je nutné stvořit nového nepřítele. Lidé, zvlášť ti jednodušší, musí prostě někoho nenávidět. Proto je nutné stvořit vnitřního nepřítele (židy, Romy, bohaté, kapitalisty, kulaky atd.), nebo nepřítele vnějšího (velký satan USA). Ve stálém boji za něco se schovají mrtvoly i bída, která nevyhnutelně nastala.
Krátce po svých revolucích měli tito čerství revolucionáři v rukou absolutní moc a už ji nepustili. Moc dává úplně vše, co si člověk může přát a hlavně láme charaktery. Moc ukojí ctižádost, zbytnělé ego, přinese bohatství, peníze, luxu. Mít moc znamená mít také lásku žen a jejich obdiv.
Jaký odkaz Fidel Castro na Kubě zanechal? Kolem 20 000 mrtvých a popravených hned po revoluci. Přes milion emigrantů, národní hospodářství v troskách, přídělový systém základních potravin pro obyvatelstvo v 21. století.
I přesto většina Kubánců, kteří zůstali na ostrově, asi měli Castra rádi a jsou smutní z jeho smrti. To je znamení, že svou práci charismatického diktátora vykonával úspěšně. Není to nic neobvyklého při úmrtích diktátorů. Stejně upřímně truchlili miliony Němců po smrti Hitlera, stejně plakali Rusové, když zemřel Stalin. Plakali dokonce i oběti Stalinova teroru. Plakali i obyvatelé severní Koree, když se dozvěděli o smrti Kim Ir-sena. Je zajímavé, že v demokratických zemích se takový smutek po smrti vůdců skoro nevyskytuje. Asi se jedná o davovou variantu stockholmského syndromu. Emoční sympatie obětí s viníky jejich utrpení.
Toto je cesta mnohých diktátorů dvacátého století. Fidel Castro nebyl výjimkou, byl jen poslední z nich. Takže tímto symbolicky odchází éra diktátorů a nastává éra populistů, kteří se řídí ústavou a nevraždí až tak moc. Je to jistě kvalitativní posun. Ale i tak je možné nebezpečí, že se to zvrtne zpět ke krveprolití a hromadám mrtvol. Mnoho populistů má skvěle našlápnuto.
