Tento pojem se používá velmi často. Zdá se mi, že každý v tom vidí něco jiného. Mnozí považují politickou korektnost za útok na svobodu projevu a myšlení. Jako novou totalitu, kdy není dovoleno říkat pravdu.
Politická korektnost pochází z anglického termínu political correctness nebo politically correct což se dá přeložit jako politicky správné nebo politická správnost. To je původní význam tohoto sousloví.
Mě se hodně líbí definice kritika politické korektnosti Anthony Browne. Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou. Politická korektnost měla podle něj ve svých počátcích i pozitivní následky, ale postupem času způsobuje daleko více škod než užitku.
A začali s tím politici zavedených stran a EU, kteří tím chtějí získat podporu dalších voličů v řadách menšin a neomarxistů. To je celkem velmi rozšířený názor alespoň v Česku.
Oslovení menšin z žádné strany neudělá vítěze voleb. Představa že Romové, homosexuálové nebo jiné menšiny vynesou do parlamentu a k vládě nějakou stranu je v ČR velmi nepravděpodobná. Politické strany potřebují oslovit co největší skupinu voličů, ne minority.
Domnívám se, že v ČR se politická korektnost zúžila na několik málo témat.
- Ve veřejném prostoru (tisk, televize, společnost) se věci nenazývají pravými jmény.
- Politici nám v rámci politické korektnosti lžou.
- Politická korektnost může za to, že se k nám nedostanou důležité informace.
- Politická korektnost může za to, že se bojíme uvažovat nekorektně.
- Politická korektnost nenazývá věci pravým jménem.
Místo správných názvů skutečnosti se volí politicky korektní pojmenování. Pro Cikány se vymyslel politicky korektní termín Rom, z kriplů jsou tělesně postižení, homosexuálům neříkáme bukvice a třeba feministky neoznačujeme terminem šílené krávy. Díky politické korektnosti skoro zmizelo slovo negr. Tyto „eufemismy“ nepoužíváme, protože označení dané skupiny našich spoluobčanů není politicky korektní. Ale proto, že je vnímáno jejich nositeli, ale i těmi, kteří tyto výrazy používají jako vulgární pojmenování, nebo jako nadávka.
Malý příklad. Menší polovina obyvatel ČR má podprůměrné IQ. Měli bychom je tedy nazývat politicky nekorektně hlupáky nebo blbci? Kde je hranice mezi politickou korektností a lží? A jaký je rozdíl mezi pravdivým vyjádřením a urážkou? Na to si musí odpovědět každý sám.
2. Politici nám v rámci politické korektnosti lžou.
Jestli nám politici lžou, tak už je nevolme. Bohužel v postkomunistických zemích považujeme lež politika za standart. Který nás nenapadne kritizovat a bereme ho jako součást politického řemesla. Asi proto, že jsme si za čtyřicet let komunistické vlády zvykli na lži bolševické věrchušky. A že jich bylo.
Malá lež, která sympatickému politikovi projde v začátcích jeho kariéry, hodně často vyústí v hromadu lží a korupce v pozdním období jeho životní dráhy. Jako příklad se skvěle hodí Gross, Rath a Kalousek. Ke svým politikům musíme být nároční a musíme si je vychovávat. Vždyť pracují pro nás a my si je za to slušně platíme (na naše poměry). Skvělým příkladem je hejtman Hašek, který veřejně lhal o pučistické schůzce u prezidenta v Lánech a lhal o své imaginární mluvčí. No a voliči ho už nezvolili.
Jisté je, že vládní politici nám neříkají celou pravdu. Hlavně poukazují na své úspěchy a skutečnost lakuji na růžovo. Opoziční politici se zase snaží vládnoucí politiky co nejvíc kritizovat a popisují svět v temných barvách, když je nezvolíme. Světovým unikátem je opoziční smlouva, kterou kdysi uzavřel Klaus se Zemanem.
Je zajímavé, že nejvíce lžou nejpopulárnější politici, alespoň v ČR. Zeman a Babiš nejpopulárnější politici současnosti patří i mezi nejprolhanější politiky (Čapí hnízdo, Peroutkův článek). Většinou tito populární politici sdělují to, co chtějí jejich posluchači slyšet. A to je ryzí populismus. Pravda ve své složitosti není pro voliče atraktivní.
3. Politická korektnost cenzuruje skutečnost.
V dnešní době informační společnosti se dá málo co utajit, nebo cenzurovat. Alespoň v demokratických společnostech, kterou stále ještě jsme (Čínu a Severní Koreu nepočítám). Stále máme přístup na různé zpravodajské weby (i ty dezinformační), kde se dočteme o většině událostí na této planetě. Takže stačí jen hledat seriózní zdroje a umět jazyky.
Někdo v tom vidí absenci informací zvláště médiích veřejných (např. ČT, veřejnoprávní rozhlas), které si přečetl na Sputniku nebo jiných dezinformačních webech. Problém je v tom, že se ty události popisované dezinformačními weby nikdy nestaly, nebo se udály zcela jinak.
4. Politická korektnost může za to, že se bojíme uvažovat nekorektně.
Politická korektnost nemůže za to co si myslíme. Svoboda myšlenky je absolutní. To přece známe z dob, kdy tu vládli komunisté. Tehdy si každý myslel své, důležité bylo, aby to neříkal nahlas. Nyní máme svobodu slova a říkat můžeme vše (až na malé výjimky).
Horší je naše předposranost, která u někoho může i jeho myšlenky cenzurovat. To je hlavně záležitost mé generace, inhibované komunismem. Asi budeme muset vymřít a uvolnit místo mladým s neinhibovaným myšlením. Jaká doba uplyne, než začne národ uvažovat úplně svobodně? Mojžíš také vodil své věrné 40 let po poušti, aby je zbavil nesamostatnosti národa otroků, učinil z nich svobodný lid a dovedl je do země zaslíbené. Tak ať se nám po té poušti dobře šlape s politickou korektností nebo bez ní.
