Sudety, třikrát obsazené, třikrát nešťastné.

Poprvé byly Sudety obsazeny v roce 1918 československým vojskem. Podruhé obsazeni provedlo hitlerovské Německo v roce 1938. Potřetí byly Sudety obsazené opět Československem v roce 1945. Ani jednou to nepřineslo nic dobrého.

České stereotypy o sudeťácích jsou známé a obecně přijímané. Sudeťáci rozbořili první republiku a způsobili odtržení českého pohraničí. Zároveň odtud byli vyhnáni Češi a moci se chopili nacisti. Český stát se v oklestěné podobě nemohl bránit a byl Němci obsazen. Tolik pohled Čechů.

Pohled sudetských Němců je výrazně jiný.  A určitě také jednostranný.  Sudety byly po první světové válce obsazeny Československem a následná česká správa utiskovala Němce.

Kde najít objektivní názor, co se vlastně tenkrát stalo a jaké to mělo příčiny a následky?

Kde se Němci v Sudetech vzali? Většinou přišli na pozvání českých králů, aby osídlili tehdy pusté pohraniční hory.  Přicházeli jako kolonisté z tehdy přelidněných hlavně německých středověkých měst. Byli to šikovní zemědělci, řemeslníci a obchodníci.  Větší problémy při soužití Čechů a Němců nastaly až v devatenáctém století, v době nástupu nacionalismu u obou národů. Pro český živel nastalo národní obrození s vymezováním se proti všemu rakouskému a německému.  Pro Němce sjednocování malých německých státečků ve velké německé císařství. Takto vzniklá národnostní nenávist otevřela cestu k dalším tragédiím století dvacátého.

První obsazeni

České přísloví „O nás, bez nás“ mohlo platit už o dvacet let dříve než v roce 1938 po podpisu mnichovské dohody. Takový Mnichov proběhl už v roce 1918, ale naopak.  Po první světové válce vzniklo samostatné Československo, Česko vzniklo v historických hranicích českého království. A právě to zahrnovalo i Sudety, částečně nebo úplně bez českého obyvatelstva.  Podle Wilsonovy deklarace o vzniku nových státu na zaklade sebeurčení národů (tak vzniklo i Československo), vznikly v Sudetech čtyři oblasti, které chtěly zůstat součástí Rakouska. Německé Čechy (Deutschböhmen), Sudetsko (Sudetenland), Šumavská župa (Böhmerwaldgau), Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren) a tři exklávy Brno, Jihlava a Olomouc. Při potlačení těchto rebelií (z českého pohledu) československým vojskem tekla krev a byli i mrtvi, většinou Němci. Byla to tehdy velmi divoká a nepřehledná doba. Do konce roku 1918 Sudety kontrolovalo československé vojsko.  Následně proběhlo upevnění Československé státní moci přílivem českých úředníků, vojáků, železničářů, financů a četníků. Pro většinu sudeťáků bylo nemožné se s tímto nově vzniklým státem identifikovat a vzít ho za svůj. Nejhorší situace nastala ve třicátých letech za dob hospodářské krize. Na síle nabíraly extremistické strany. Henleinovi se podařilo přesvědčit většinu sudeťáků, že v Německé Ríši jim bude lip. Probíhal také sudeťácký odboj, který měl oběti hlavně na české straně.  V Česku se hodně vzpomíná na útek českého obyvatelstva ze Sudet, před "krvelačnými" Němci.  Ale stejně, jen o něco později utíkali Češi před "krvelačnými" Slováky ze slovenského státu, to je i příběh mojí rodinné paměti.

Územní nároky republiky Německé Rakousko

By Postmann Michael [Public domain], via Wikimedia Commons

Druhé obsazeni

Proběhlo po podepsání Mnichovské smlouvy. Nadšení sudeťáků z připojení k Německu výrazně opadlo, když začali rukovat do německé armády. Ani začlenění do Německa však štěstí do Sudet nepřineslo. Padlých sudeťáků na frontách druhé světové války bylo mnoho. Většina Sudet však přečkala válku nepoškozena, stejně jako zbytek Čech.

Třetí obsazeni Československem.

Toto je poměrně dobře popsáno a zdokumentováno. Většina sudeťáků byla na základě kolektivní viny odsunuta do Německa a Rakouska a jejich majetek byl zabaven. Dnes bychom to nazvali etnickou čistkou, ale to je pohled dnešní optikou.  Na konci druhé světové války to nebylo až tak neobvyklé. Ale Československo přišlo o třetinu předválečného obyvatelstva, které tu žilo po staletí. Následně vznikla pustá oblast pohraničí, kterou se nedařilo zalidnit ani desítky let po válce. Noví dosídlenci v pohraničí se nedokázali sžít s drsným prostředím Sudet a často odcházeli. Udržet je v pohraničí nedokázaly ani, na tu dobu velkorysé, pohraniční priplatky k platu. Také statky po Němcích novým osídlencům dlouho nezůstaly a staly se objetí kolektivizace. Dodnes můžeme v pohraničí narazit na zarostlé ruiny kdysi výstavních staveni a vesnic.

Domov v Sudetech našla až moje generace, která se tu narodila a prožila dětství a mládí. Následky odsunu (vyhnání) Němců jsou na tomto území patrné dodnes, někde méně, někde více.