Export demokracie

Poslední dobou se export demokracie moc nedaří. Snaha zavést demokracii do zemí jako Afghánistán, Irák a Libye je neúspěšná. Stojí mnoho životů a peněz na obou stranách konfliktu.

Rozšíření demokracie však nebyl nikdy snadný proces. O svobodu se vždy bojovalo.

 Demokracie se rozšiřuje pomocí revolucí a válek. To ale neznamená, že demokracie je horší než jiné formy vlády. Naopak je zřejmé, že jiné formy vlády (diktatury) velmi lpí na svém setrvání u moci. A bez války nebo revoluce není možné diktatury svrhnout. Diktatury se u moci drží i za cenu materiálních ztrát (rozvratu země) a ztrát životů svých občanů.

Demokracie není ideální způsob vlády, ale je ten nejlepší co máme. Nikdo nic lepšího nevymyslel.

Moderní demokracie se vyvinula samovolně spolu s kapitalismem. Na jejím vývinu pracovaly milióny svobodných mozků.  Má mnoho variant a odlišností, podle společností a národů, v nichž je aplikována. A stále se vyvíjí.

Demokracie je vláda svobodných občanů. Demokracie, to je hlavně svoboda a soubor jistot, jako je rovnost před zákonem, politická svoboda a zákonnost demokratické společnosti. Demokracie mají jednu obrovskou výhodou oproti ostatním formám vlády. Demokracie mezi sebou neválčí.

Za posledních sto let se demokracie rozšířila na všechny kontinenty. Před sto lety v roce 1916 bylo plně demokratických zemí jen pár, Británie bez kolonií, Austrálie, Kanada, Nový Zéland a Francie se Švýcarskem na evropském kontinentu. V dalších zemích Evropy nějaké demokratické prvky vlády byly. Rakousko-Uhersko a Německo byly konstituční monarchie, kde se volilo do zemských sněmů, nebo říšské sněmovny (komunální volby byly samozřejmostí). Volit směli pouze muži, ženy volební právo většinou dostaly až po první světové válce.

Po roce 1918 vyvezly vítězné mocnosti první světové války demokracii do Evropy.  14 bodů amerického prezidenta Wilsona zaručilo vznik nových demokracií v Evropě. Vzniklo demokratické Německo, Rakousko, Československo, Polsko, pobaltské státy, Finsko. Za dvaadvacet let bylo vše jinak. Situace byla horší než v roce 1916. Zmizelo mnoho demokratických států a v Evropě zůstalo demokratické jen Švýcarsko, Švédsko a Británie.

 Po vyhrané druhé světové válce opět vzniklo mnoho demokratických států. Někde se však udržely diktátorské režimy (Španělsko, Portugalsko a Sovětský svaz). Během několika let byly provedeny komunistické převraty v zemích střední a východní Evropy. Následoval vznik komunistických diktatur. U nás po komunistickém převratu v roce 1948 započala éra nesvobody a justičních persekucí.

V padesátých letech vzniklo mnoho demokratických států. Indie a Japonsko byly velmi úspěšné projekty aplikace demokracie a následného ekonomického rozvoje. Dekolonizační proces se rozjel na plné obrátky pod tlakem USA na bývalé koloniální mocnosti, zvláště Británii.  Také kolonie bojovaly za svou svobodu. V Británii psali jednu ústavu za druhou pro své bývalé kolonie (sama Británie žádnou ústavu nemá). Mezi tím zmizeli diktátoři ze Španělska a Portugalska. Zanechali za sebou chudé země, kterým dlouho trvalo, než se dostaly na úroveň ostatních států západní Evropy.

V roce 1989 padly diktátorské režimy ve střední a východní Evropě a rozpadl se SSSR. Pro Československo to byl již třetí pokus o instalování demokracie ve dvacátém století. Vždy k tomu došlo po nějaké válce nebo revoluci. Ztráty na životech  a  majetku byly bohužel pravidlem.

Komunistická Jugoslávie po sérii občanských a národnostních válek dospěla k nezávislosti jednotlivých republik a k jejich demokracii.  Humanitární bombardování Srbska nakonec vedlo i ke vzniku demokratického a svobodného Srbska,  které přestalo ohrožovat své sousedy a své občany.

Export demokracie je úspěšný i v typicky diktátorských oblastech jako je střední a jižní Amerika, (odvolávání brazilské prezidentky).  V Africe je bohužel, až na několik výjimek, v čele s JAR, je situace velmi tristní. Války o moc a šílení diktátoři tento kontinent posouvají na periferii světa. Trochu naděje dává soužití demokracie a islámu v zemích jako Alžírsko, Tunisko a Maroko.  

To, že se zatím vývoz demokracie do zvláště muslimských zemí nedaří je tragédie, která stojí mnoho životů a peněz. Ale není to neúspěch. I k nám byl export demokracie úspěšný až na třetí pokus.

Určitě bychom nechtěli žít v jiném než demokratickém státě.  Nikdy jsme se neměli lépe než dnes. Můžeme svobodně říkat svůj názor, volit koho chceme, zakládat politické strany a žít svobodně své životy. Mnozí z nás považují slabosti demokracie za nevýhodu a volají po silném vůdci, který za ně vše vyřeší.   Možná je pro ně složité žít ve svobodné společnosti.  Ale většina z nás by určitě neměnila.