Rozdíl mezi Krymem a Kosovem.

Stále je dost lidí, kteří nevidí rozdíl mezi Kosovem a Krymem. Mnoho lidí tyto dvě události srovnává. Fandové minulých časů a kritici USA poukazují na rozdílný metr v hodnocení těchto událostí. Osobně si myslím, že se mýlí.

V případě Krymu se jedná o anexi území státu Ukrajina sousedem, který je větší a silnější. A tím je jaderná mocnost Rusko. Je pozoruhodné, že Ukrajina a Rusko podepsaly smlouvu, která mimo jiné garantovala nedotknutelnost společné hranice. 

Co se stalo v roce 2014. Ruská armáda v neoznačených uniformách napadla Krym ze svých vojenských základen na tomto poloostrově. Využila politické a vojenské krize svého souseda a obsadila jeho svrchované území. Následně toto území včlenila do ruské federace. Je jedno, že se většina obyvatel Krymu ve  velmi podivném a skoro nikým neuznaném a nekontrolovaném referendu ex post vyslovila k připojení k Rusku. Takové referendum na bodácích okupační armády nemůže nikdo brát vážně, včetně jeho výsledku. Vždyť i my máme zkušenosti s normalizaci situace po obsazení naší země sovětskou armádou.

Rusko tím ze sebe udělalo velmi nedůvěryhodného partnera pro všechny, kteří s ním jednají. Ukázalo se, že uzavřené smlouvy pro Rusko nic neznamenají a nenamáhá se je ani vypovědět. Tím se opět dostává do postavení proradné a agresivní supervelmoci jako za studené války. A svobodný svět se zase musí bránit, zatím jen bezzubými a nic neřešícími ekonomickými sankcemi.

Nebylo to první agresivní chování Ruska ke svým sousedům v novodobých dějinách. Připomeňme válku s Gruzií o Abcházii a Osetii, a další zamrzlý konflikt v Podněstří na úkor Moldávie. Válku na Ukrajině netřeba zmiňovat hlouběji.  Princip je stejný. Vždy se jedná o národnostní menšiny buď Rusů, nebo jiných národností, za jejichž práva Rusko bojuje. Čistě náhodou jejich území připojí de facto, nebo de iure k Rusku. Proč to Rusko dělá je záhadou. Rusko není přelidněná země a má dostatek svého území.  

Rusko se chová jako dobyvatel. A je na to zvyklé.  Své hospodářské neúspěchy musí před svým obyvatelstvem nějak zakrýt. Funguje to tak už posledních devadesát let. V minulosti anektovalo mnoho různých území, některé mu i v současnosti patří.

 To je jen zlomek toho, co Rusko dobylo od patnáctého století.  To zahrnuje Kavkaz, zauralskou (asijskou) část Ruska, kde byl princip stejný, jako při dobývaní Ameriky.

Ale v 21. století se takto ve světové politice nelze chovat. A žádná jiná země se tak nechová. Ani USA a Čína se tak nechovají. To by si vládnoucí ruská elita měla uvědomit.

V Kosovu byla situace velmi odlišná. Kosovo nebylo napadeno jiným státem.  Ani nebylo posléze připojeno k žádnému jinému státu.  Obyvatelé Kosova získali nezávislost a samostatnost. 

V Kosovu leží Kosovo pole, místo historické porážky srbského vládce Lazara roku 1389.  Srbové ho uctívají mnohem více než my Bílou horu, Moravské pole a Lipany dohromady.

To že v Kosovu docházelo k etnickým čistkám a vraždám mezi většinovými Albánci a menšinovými Srby, nepřekvapí nikoho. Dělo se tak už před rokem 1989. Důvodem je velmi nepřehledný soubor historických křivd mezi těmito etniky, umocněný ještě náboženskou nesnášenlivostí. A nelze říct objektivně, kdo je v právu. 

Lze jen konstatovat, že po válkách v bývalé Jugoslávii, měl svět se Srbskem a Srby špatné zkušenosti. Masakry civilistů pod ochranou vojsk OSN v Srebrenici, obléhání Sarajeva a jiné hříchy srbských bojůvek podporovaných srbskou armádou jsou jasným důkazem.  Srbům už nikdo nevěřil, kromě Ruska jejich tradičního spojence. I proto lídři světové politiky rozhodli v neprospěch Srbska.

Tak po ztrátách na civilním obyvatelstvu Kosova (Srbů i Albánců) a exodu desetitisíců běženců z obou stran konfliktu, bylo zřejmé, že se chystá další typicky srbské řešení. A to nekontrolovaný zásah srbské armády. Nedůvěra v srbskou armádu a spolupracující bojůvky, které odváděly špinavou práci, vedla k mezinárodnímu řešení. K tomu vedla i neschopnost a neochota Srbska řešit tuto situaci s mezinárodním dohledem vojsk OSN. Možnost rozšíření konfliktu na Albánii hrál v tomto rozhodování také svou roli. To vedlo k vzdušným útokům na cíle v Srbsku. Tento vojenský nátlak sil NATO vedl k vyslání vojsk OSN a postupnému uklidnění situace v Kosovu.  To byl cíl mezinárodní intervence, ne odtržení Kosova.   

Je zřejmé, že Kosovo je malý a samostatné existence obtížně schopný státní útvar. Přičlenění zpět k Srbsku by zcela jistě vyvolalo další národnostní konflikt. To samé by hrozilo po připojení Kosova k Albánii, jak chtělo většinové albánské obyvatelstvo.

Následně bylo Kosovo pod mezinárodní správou a po značných rozpacích s jeho budoucností, bylo povoleno vyhlášení samostatnosti.

Takže Srbsko sice ztratilo Kosovo, ale to nebylo uchváceno jeho sousedem jako v případě Krymu. Na Krymu neprobíhal žádný etnický konflikt a nebyly v nebezpečí životy civilních ruských obyvatel. Už proto, že tam Rusko mělo své vojenské základny. 

Je velký rozdíl sebrat sousedovi v krizi kus jeho poklidného území, to je taktika šelem, které útočí na slabé. Nebo pod mezinárodním mandátem obsadit kus území jiného státu, kde dochází k masakrům civilního obyvatelstva a následně vyhlásit samostatnost tohoto území. Vždyť takto podobně vzniklo i Československo v roce 1918.